Pravidelná setkání / Seniorátní setkání

poslední aktualizace : 20.9.2010; ZS

Manželství, rodina a teologie

Výňatky z přednášek paní PhD Jiřiny Šiklové a ThD Jindřicha Halamy.

Současná rodina v ČR Slovy odmítáme marxismus –leninismus a děláme si občas z tohoto učení i legraci. Ve skutečnosti ale uvažujeme převážně podobně „materialisticky“.Nejen v jednáních,ale i při vysvětlování určitých jevů ve společnosti . A to se vztahuje i k současným postojům vůči rodině, jejím obtížím,krizím,snížené porodnosti. Bez zlých úmyslů vlastně argumentujeme stejně jako „bolševici“a říkáme:Kdyby bylo více bytů a mladí lidé měli větší příjmy,manželství by byla spokojenější,rodilo by se více dětí,snížil by se počet rozvodů, počet potratů“. Opravdu tomu věříme?

Skutečnost je trochu jiná. O krizi rodiny se mluví a píše nejméně sto let. Profesor sociologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kterým také byl T.G.Masaryk ve své studii o otázce ženské z devadesátých let devatenáctého století rozebírá příčiny rozpadu a krize tehdejších manželství. Nevidí ji v materiálním nedostatku,ale v nedostatku ideí i smyslu života.

.….

Otcovství není jen oplodnění, mateřství není jen otěhotnění a přivedení dítěte na svět. Je to vztah na celý život, celoživotní odpovědnost. V minulých týdnech v naší republice dostával cenu Vize 97 sociolog polského původu,později působící ve Velké Britanii, Zykmund Bauman. Ten ve své poslední knize o „tekuté modernitě“ zdůrazňuje, že současný člověk, přestože stále hledá svoji identitu, se vlastně bojí mít k někomu hluboký citový vztah, bojí se nést odpovědnost. Láska je něco ,co „jde proti trendu“.Nechceme být na nic dlouho vázáni, snažíme se věci konzumovat rychle, používat věci,které je možné snadno vyměnit za jiné a jim podobné. Proto oceňujeme instantní kávu, zmražené hotové potraviny, snadno konzumovatelné a občas i instantní, krátkodobé vztahy, k ničemu nás nezavazující. Manželství, vztah muže a ženy a jejich rodičovství ale JE zavazující a je to závazek na celý život. I když ho zrušíme, rozvedeme se a dítě třeba odložíme, tak naše rodičovství trvá. Proto se vlastně rodičovství bojíme, odkládáme ho a když se pak žena dostane do věku, kdy již otěhotní jen obtížně, zase to co „ještě“ nemáme za každou cenu chceme. Švankmeierům film Otesánek nám tuto touhu po dítěti ukazuje až v absurdní podobě. Když již mám všechno,tak chci a musím mít nakonec i to dítě! Mít, vlastnit je ale něco jiného, než dítě přijmout, tehdy kdy se objeví, neplánovat je předem jako dovolenou nebo sportovní výkon a očekávat je jako dar, být tím, kdo provádí nově příchozího malého člověka a uvádí ho do života. Je to paradox, nebo něco,co je příznačné pro naši dobu? Obávám se, že je to příznačné a dokonce typické a že větší blahobyt určitě nepodmiňuje štěstí rodinného vztahu. Naopak,dítě se pak stává překážkou v tom,jak můžeme život blahobytně prožívat, či ošklivým slovem ale typicky, konzumovat vše krásné, co nám přináší. Dítě omezuje naše dovolené, cesty do zahraničí, návštěvy ve společnosti a samozřejmě do něj investujeme mnoho peněz. Někdy si těmito investicemi, blahobytem sami sobě vykupujeme svoje špatně svědomí, neboť jsme si pro dítě neudělali dostatek času. Podobné je to i se vztahem dvou partnerů. Již před více jak 4O lety napsal Erich Fromm, že moderní člověk se mění v jakéhosi věčného kojence, který chce stále konsumovat lepší věci. K manželství mají často lidé v současnosti vztah stejný, jako k jiné „komoditě“. Místo investování do opravy starého domu je levnější ten dům opustit, zbourat a postavit nový, modernější. Kabáty dneska taky již nepřešíváme a z vypárané vlny nepleteme svetry nové. Spíše to nemoderní vyhodíme a koupíme si jiné oblečení. Převedeno na manželství to znamená, že místo námahy narušené manželství udržet, změnit, opravdu cílevědomě budovat a vytvářet vztah, je pro nás snadnější manželský vztah - rodinu – opustit a nalézt si vztah nový. I proto tolik stárnoucích mužů se znovu žení, znovu začíná, doufá,že (po kolikáté již?) to bude lepší. Jsou jakýmisi věčnými repetenty, které jednou -jako vždy- zaskočí stáří případně i smrt. A ženy mají k rodičovství i manželství obdobný postoj. Vědí, že s pomocí sociálních dávek, tedy s pomocí státu a právní povinností, aby jim otec jejich dětí finančně přispíval, svoje děti nějak vychovají. Proto dnešní ženy častěji mluví o právu na vlastní realizaci, na uplatnění svého talentu a vlastní aspirace. Samo mateřství je neuspokojuje. Použijeme – li řeč ekonomů,tak je to ještě jasnější: jestliže jsme do něčeho málo vložili (peněz, energie, práce, citu), tak i zisky z toho jsou nižší.

…..

Takže zatím snad stačí uvědomit si alespoň výše zmíněné souvislosti, přijmout fakt, že život je úděl a jeho naplnění nemusí být jenom v zábavě, ale i v povinnostech vázaných na rodinu, děti, prostě na lidi vůči kterým jsme či měli bychom být odpovědni.

Jiřina Šiklová

Manželství, rodina a teologie Když bratr farář Šoltész psal knihu Kristus a rodina (1967), dodnes jedinou větší práci o rodině (pastoračního charakteru), hned v úvodu konstatuje: dnešní rodina je ve vážné krizi (12). Když se synod rozhodl zvolit téma „manželství a rodina“ jako téma příštího zasedání synodu, bylo to na základě zjištění, že problémů s křesťanským manželstvím a rodinou vůčihledně přibývá. Čili buď je rodina ve vážné krizi už nejméně půl století, nebo jsou problémy spojené s partnerstvím a rodinou stálé, takže se dá stav kdykoli prohlásit za krizi. Já osobně se kloním ke druhé možnosti: problémy, a to vážné, jsou tu pořád, a je jich mnoho. Jen se zřejmě v naší době staly zřetelnějšími, protože už většinou neplatí, že co se doma uvaří, má se doma sníst – tedy že se o rodinných věcech s nikým nemluví – ty se řeší v soukromí.

Nejsem odpůrcem řešení v soukromí, ale je třeba citlivě vymezit, co se takto má řešit. Určitě ne zneužívání dětí, násilí proti partnerovi a jiné život ohrožující věci. Ono se to tedy řešívalo i za starých časů, ještě před krizí rodiny – sekyrou, provazem, otráveným kafem apod.

Tím chci jenom naznačit, že nejsme první a jediní, kdo mají těžkou hlavu z problémů s rodinou. A nechci tím popírat, že dnešní problémy jsou velké a že je v nich leccos nového, co přinesly změny ve způsobu života a na co nestačí staré recepty.

…..

Apoštolovo slovo, že v Kristu není zvlášť muž a zvlášť žena, ale že jsou jedno, že rozdělení, nerovnost a ovládání jedněch druhými je překonáno, by mělo být určující směrnicí pro teologické uvažování. Křesťansky je nepřiměřené jak apriorní podezření vůči rodinným závazkům, které najdeme u části feminismu, tak liberální optimismus, že svobodný jedinec je dostatečným základem. Teologicky odpovědný přístup k rodině může být nesen nadějí – že tam, kde člověk pozná dobrotu Stvořitele, může přijmout závazky vůči druhému či druhým a utvářet s nimi vztahy odpovědného partnerství – v rodině i v církvi.

To je hezké, můžete mi teď říct, ale to je zase tradiční zlatá střední cesta – ani jednu krajnost, ani druhou – to jsou moudra, která platila vždycky a moc nepomáhají. Jak máme rozumět velmi důležitému slovu o tom, že muž opustí své rodiče a připojí se k manželce a budou jedním tělem (Gn 2,24) – je to základ nezrušitelnosti svazku? Já bych navrhoval chápat to jako zaslíbení, možnost, že k tomu dojde. Že ve vztahu mezi mužem a ženou dojde k jednotě tak mimořádné, tak intenzivní a hluboké vzájemnosti, že budou jedno. V základu každého křesťanského manželství musí stát tato naděje, jinak by nemělo smysl. Manželství jako dohoda dvou rovnoprávných jedinců, kteří se momentálně mají rádi, ale pokud si začnou jít na nervy, klidně se rozejdou, není teologicky legitimní. S tím ať si lidé jdou na radnici (a ani ta, pokud je rozumná, to nebude nijak podporovat). V kostele má platit se vší vážností ono „v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí“.

To neznamená příklon k nezrušitelnosti manželství. Ono se někdy prostě zruší – a nedá se nic dělat. Ukáznit se, zapřít se a zůstat spolu za každou cenu (což bývalo zvykem) mi nepřipadá jako nutně křesťanský postup. Ale každé manželství může a má vzít vážně ono zaslíbení jednoty a snažit se ho dosáhnout. A když se to nepodaří, když to ztroskotá, není to normální, je to tragedie – zpravidla ne smrtelná, ale ne malá.

Ale téma zní manželství a rodina a já jsem pořád u muže a ženy. Co děti? Biblicky jsou požehnáním, darem, který je manželům dán. A krásně o tom píše Komenský v Informatoriu – zvláštní, drahý a slavný klenot jsou dítky. Křesťanská rodina je společenství, kde jsou rodiče spojeni odpovědností před Bohem a děti jsou jim svěřeny. Zní to jako fráze, ale jenom pokud k tomu přistupujeme bez víry. Ve víře poznáváme, že jsme odpovědni za svůj vztah nejen partnerovi – a nejen dětem (což jsme), ale tomu, který nám daroval život i naše životní partnery. Děti jsou naše – biologicky a nezrušitelně – ale zároveň jsou víc než naše děti.

…..

Křesťanská rodina je teologicky viděno společenství lidí, kteří si byli vzájemně darováni - a proto se nejenom mají rádi, ale chovají k sobě, s ohledem na dárce, úctu. A žijí ve společenství přátel, sester a bratří ne sice pokrevních, ale o nic méně blízkých.

Není důvod očekávat, že se nám vyhnou problémy, které sužují lidi kolem nás, i problémy vztahů manželských a rodinných. Ale je důvod k naději, že v těchto problémech nezůstaneme bez pomoci. Nemáme recept na perfektní rodinu – jsme nedokonalí lidé a ztroskotáváme ve vztazích partnerských a vůbec už nedokážeme dát víru svým dětem. Přesto máme naději – a nástroj, který je lidově pokládán za bezmoc – „teď už se můžete jenom modlit“ znamená, v lidové mluvě: už se nedá nic dělat. Jenomže – nejednou zjistíme, když se modlíme, že je všechno jinak. Že v těch problémech a průšvizích nejsme sami nejenom jako lidé, ale ani jako církev.

Jindřich Halama