Pravidelná setkání / Kázání při sen. akcích

PERNÝ DEN V KAFARNAUM

Kázání na bohoslužbách s uvedením nového odboru mládeže Pražského seniorátu

.

Úvod: Jeden den s Ježíšem

Jen Ježíš z Nazareta, zvaný Kristus či Boží syn, je v centru všeho křesťanského učení a vší křesťanské praxe. Už 20 století zástupy teologů i následovníků převracejí každé jeho slovo zaznamenané v nejstarších křesťanských spisech, a to zleva doprava, zespoda nahoru i zepředu dozadu.

Dnes bych společně s vámi rád podnikl jiný pokus, vůbec ne tak častý. Nezkoumejme Ježíšova slova, jeho teologii, ideje a apely. Pojďme se pro tentokrát zamyslet nad životním stylem, který doprovázel jeho přibližně tříleté veřejné působení. Pojďme s ním prožít jeden typický den. Stejně jako obsah jeho evangelia můžou být přece pro nás inspirativní také formy a způsoby jeho působení.

Zaměření dnešního kázání samozřejmě souvisí s tím, že za chvíli pověříme některé z nás k tomu, aby převzali na nějaký čas štafetový kolík křesťanské práce a služby mezi pražskými evangelíky. Snad to ovšem bude moci inspirovat i nás ostatní, kteří nejsou nově zvolenými spolupracovníky seniorátního výboru nebo odboru mládeže.

I. Zbožná otevřenost

To první, na co chci upozornit je podivuhodná kombinace zbožnosti a otevřenosti, která provází Ježíšovu veřejnou činnosti od začátku až do konce.

Nejprve: Ježíš je skrz naskrz zbožný. „Zbožný“ v tom nejlepším slova smyslu. Jeho zbožnost je velmi intenzivní, osobní, až niterná. Pravidelně každý den ráno se na chvíli ztratí od svých blízkých, aby se modlil. Nebo: Když stojí před nějakým velkým úkolem – má pronést první kázání, má si vybrat 12 následovníků, kteří vytvoří užší učednický kruh, čeká ho zatčení a soud – modlí se celou noc nebo dokonce postí celé týdny. Nejen, že se modlí. Také přemýšlí a rozjímá nad slovy židovských Písem, takže v teologických diskusích ví přesně, odkud a co se z Tóry hodí citovat. Rovněž navštěvuje sobotní bohoslužby v synagoze, na kterých působí v roli jakéhosi „laického kazatele“...

Zároveň mu však tato jeho intenzivní zbožnost a vnitřní čistota nebrání v tom, aby žil naplno mezi lidmi, kteří vůbec tak zbožnými a čistými nejsou. Ráno se chodí o samotě modlit. Kde byste ho ovšem také našli, např. večer? (...) Na místech, kde se konaly různé zajímavé akce, dnes bychom řekli „společenské akce“. Ať ho pozve učený a vážený vykladač Zákona k diskusi nad Tórou, některý z jeho blízkých na oslavu svatby, ať ho pozve vykřičený hříšník na oslavu jeho návratu k Bohu a k posezení s jeho známými – Ježíš jde rychle, rád a často. Však mu také množí začnou nadávat: Kamarád nevěstek a celníků, pijan vína!

Zbožnou otevřenost vůči Bohu ukazují jeho „rána“, přátelskou otevřenost vůči všem lidem ukazují jeho „večery“. Tato podivuhodná kombinace zbožnosti, ve které chce být člověk jiný, a otevřenosti, která ho zase staví na stejnou rovinu vedle všech, i nezbožných, může inspirovat i naši práci a službu. Ať mluvíme o sborech, seniorátu, mládežích, ale i o jakékoli jiné pomoci, kterou děláme rovněž z motivace naší víry. Služby a úkoly jsou různé, ale pro všechny platí stejné pravidlo: Na jedné straně potřebujeme vnitřní sílu, čistotu, kterou nezískáme jinak než pravidelnou modlitbou, čtením Písma, účastí na bohoslužbách církve. Na straně druhé potřebujeme být obklopujícímu světu, jeho radostem i starostem co nejblíže. Nemáme-li čas na první, budeme se svou vírou brzy strženi a „znormalizováni“ nekřesťanským českým světem, který nás obklopuje. Nemáme-li čas na druhé, stanou se z nás „skleníkoví“ věřící, sice „pobožní“, ale jinak v tomto světě Pánu Bohu zcela neužiteční.

V jednom týdnu uspořádat Báječnej bál, a pak přijmout novou práci v odboru mládeže na bohoslužbách jako Boží úkol a pověření – to je z tohoto hlediska ten nejlepší začátek práce nového odboru mládeže.

II. Tvůrčí zvěstování křesťanského poselství

Druhý můj postřeh se týká způsobu, jakým Ježíš mluví o Bohu a o důvěře v něho. Nejprve: Všimněte si, jaký je rétor. Ježíšovy duchovní promluvy – to je smršť napínavých a zajímavých příběhů, obrazů, ilustrací... Jeden apel stíhá druhý, otázka následuje otázku. Ježíš dokáže evidentně uhodnout, které otázky si o Hospodinu i o sobě samých jeho posluchači kladou. Ty nejsložitější teologické pravdy vyloží na příbězích z trhu a z pole. Při jeho kázání nikdo neusne, spíše pozorným a vytrvalým nasloucháním vyhladoví.

Ale nejen to: Ježíš žije svou důvěrou v Boha nejen na lodích a na pahorcích, které mu slouží jako kazatelny. Lidem přijde zcela přirozené ptát se ho na věci víry i např. na oněch „společenských akcích“. Také se nezdráhá i zcela běžné starosti všedního dne využít jako ilustraci toho, jaká je Boží péče o nás.

I v tomto ohledu máme být jeho napodobiteli. Naše křesťanská řeč o Bohu, oficiální i neoficiální, má být upřímná a živá. Největším hříchem farářů je, když lidi nudí evangeliem, říká jeden zkušený kazatel. Při tom stačí vlastně jen dvojí. Ať máme pronést kázání nebo biblickou úvahu pro mládež nebo jen v rozhovoru u piva či kávy mluvit o tom, co pro mne znamená víra, stačí jen dvojí: Být sám víry plný a posléze zvolit slova a příměry, kterým naši blízcí porozumí.

III. Týmová práce

Jako třetí inspiraci z Ježíšova životního stylu nabízím následující: Kristus byl Boží vyvolený. Více, než kdokoli jiný, by si mohl říci, že nepotřebuje pomocníky a spolupracovníky. Nikdo z lidí přece nebude tak blízko Bohu jako on. Přece však Ježíš od počátku až do konce svého veřejného působení vytrvale a cílevědomě vytvářel kolem sebe skupinu následovníků i spolupracovníků.

Skupina jeho následovníků byla typickým vzorkem tehdejší společnosti: Malo- i velkopodnikatelé v oboru rybolovu, daňový úředník, anarchista, možná nějaký písař nebo kameník, manželky úspěšných podnikatelů, ale také nevěstky, které díky jeho vlivu prožili radikální životní obrat.. Tak obyčejní lidé! Obyčejní jako my. Přece jim však Ježíš neváhal svěřit podstatný díl zodpovědnosti za své poslání.

Novozákonní badatelé se shodují, že kolem Ježíše bylo několik soustředných kruhů, které byly obvykle navzájem prostupné: Trojice nejbližších apoštolů: Jakub, Jan a Petr. Dvanáctka. Sedmdesátka. Skupina spolupracovníků, především žen, která zajišťovala fundraising, místa pro kázání, noclehy, prostředků pro obživu, dnes bychom to nazvali „logistikou“ či „produkcí“ jeho „kazatelských kampaní“...

Byli to oni, ve kterých nejprve vzbudil velká očekávání: „Učiním z vás rybáře lidí“. Byli to oni, ve které měl od počátku velkou důvěru „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr – Skála ).“ Byli to oni, kdo seděli v prvních řadách jeho posluchačů, když kázal. Byli to ovšem rovněž oni, kdo se ho mohli zeptat na to, jak se modlit, jak zvládnout těžké životní situace... Byli to oni, které pak dokonce za sebe poslal kázat a uzdravovat. Byli to oni, kterým svěřil onen jedinečný úkol jeho poselství šířit dále. A byli to nakonec oni, obyčejní lidé jako my, kteří později jeho štafetu zcela výjimečným způsobem nesli dále, do celého světa.

Když se tento aspekt pokusím pojmenovat ještě jinak: Ježíš nebyl osamělým duchovním guru, vysoko povzneseným nad životy svých následovníků. Naopak! Byl skrz naskrz týmových hráčem, který si nedokázal svou víru ani duchovní činnost představit jako úkol pro jedinečně obdařeného sólistu. Věnoval svým blízkým spoluvěřícím a spolupracujícím, lásku, pozornost, čas.

Všimněte si,že Ježíš zřejmě již dlouho před osudovými Velikonocemi tušil, že nemá příliš času. Přesto toto krátké období nenaplnil sepisováním moudrých svitků, budováním armády nebo rychlé politické kariéry. Svůj čas věnoval lidem, kteří v jeho kázání zaslechli Boží hlas a byli ochotni se k jeho dobrodružství víry přidat. A díky těmto lidem, mužům i ženám se pak jeho evangelium rozletělo do celého světa a přináší sladké ovoce až do dnešních dnů.

Aplikace tohoto motivu je prostá a stručná: Nikdy nechtěj být na víru ani na křesťanskou práci sám. Ve sboru, v seniorátu, mezi mládeží, ale ani v Diakonii nebo kdekoli jinde, kam tě Pán Bůh pošle. Osamělý praktikující křesťan nebo osamělý křesťan s posláním je jako fotbalista bez týmu, jako tympánista bez orchestru nebo jako muž bez ženy.

Závěr: Následovat a napodobovat Ježíše!

Doposud pověděné o Kristu se snad dá shrnout následujícím citátem: „Nikdy nezastával veřejnou funkci. Nikdy nenapsal žádnou knihu. Nikdy nevedl žádnou armádu a nezaložil žádnou instituci.Vyučoval na lodi a na volném prostranství. Jeho následovníky byli prostí rybáři. Byl nepochopen a odmítnut většinou lidí. Jeho práce trvala pouhých tři a půl roku. Jeho působení však změnilo svět.“

Jako současní čeští evangeličtí Kristovi následovníci nemáme potřebu měnit svět. Kdyby však jen naše sbory a mládeže byly i díky naší práci za tři nebo za deset let alespoň trochu víc naplněny láskou a křesťanským životem, byli bychom spokojenými Božími spoluslužebníky. Byli bychom hrdi, že jsme se mohli spolupodílet na jednom z největších a nejvíce smysluplných dobrodružství našeho světa. Amen.

(Roman Mazur, Praha – Libeň, 2012)