Zpravodaj - ročník 2007

 

Úvahy ze Zpravodajů ročníku 2007

poslední aktualizace : 6.11.2010; ZS

 

Prosinec : K úvaze

Na zaprášenou pražskou ulici sprchlo. Podjely mi nohy při vstupu na pohyblivé schody metra, a už jsem se kutálel. To se mi ještě nestalo. Sbíral jsem lejstra, kontroloval kapsy... a v tom jsem zjistil, že se kolem mě vytvořil nepříjemně prázdný prostor. Na těch jinak narvaných schodech lidé jaksi prchli na obě strany. Nedivím se. Co se tam mám co válet. Třeba jsem opilý, nebo zdrogovaný, nebo co kdybych něco chtěl... A ty obličeje, ty nezapomenu nikdy.

Pár kapek deště na špinavých schodech, a člověk může prožít, jak je těm, které obcházíme obloukem.

Borek Titěra

.

Listopad : K úvaze Otcové reformace

Na připomínku proběhlého Dne reformace (31.10.) přikládáme citáty reformátorů a výjev z Malostranského graduálu (1569-1572), znázorňující vývoj reformace: Jan Viklef vykřesává jiskru, Jan Hus drží hořící svíčku a Martin Luther planoucí pochodeň.

 

Jan Viklef: Všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé.

 

Jan Hus: Věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie...

 

Martin Luther: Evangelium má pronikavé oči a vidí hluboko do srdce. ...

Když Ježíš Kristus říká: Čiňte pokání, myslí tím, že celý křesťanův život má být pokáním. ...

Dobré skutky jsou pečetí a důkazem víry. Tak, jako dopisy musí mít pečeť, aby byly hodnověrné, tak i víra musí být provázena dobrými skutky. ...

Křesťan musí mít silné svaly a pevné kosti, aby mohl dobře nést břemena druhých ...

Kdo vůbec nemiluje víno, ženy a zpěv, zůstává po celý život hlupákem.

 

Říjen : K úvaze

Všude dobře, doma nejlíp. Známé přísloví. Mně se vynořilo po návštěvě jednoho našeho sboru. Bylo to tam moc fajn. Ale jako by to ani nebyla neděle. To „moje“ společenství mi chybělo. Hned v pondělí jsem zjišťovala u bratra XY, co bylo u nás.

A to jsem dřív občas potichu brblala, že jsem tu uvázaná jako pes u boudy. Hleďme, teď se mohu podívat jinam a zase mám výhrady.

To je dobře, vedou k zamyšlení. Je to vlastně příjemné zjištění, že je člověk někde natolik doma, že mu i jedna vynechaná neděle chybí. A taky si budu víc vážit těch, kteří k nám přijíždějí a doplňují naše maličké společenství. A budu více rozumět těm, kteří se v neděli ráno honem vrací do svého sboru. Protože všude dobře, doma nejlíp.

Zdeňka Skuhrová

 

Září : K úvaze

V září obvykle spřádám plány na celý rok a činím různá předsevzetí. Když se pak láme letopočet, je už vidět, co se mi za školní rok podaří, a co vůbec ne. A tak je pro mě září jako nový počátek mnohem důležitější, než 1. leden.
Podle židovské tradice, počítající kalendář od stvoření světa (jak ho spočítali dávní rabíni) byl svět stvořen právě na počátku podzimu – a tak se letos 13. září začal psát další, již 5768 rok dějin světa. Myslím, že když byl Hospodin u počátku světa, také si činil různé plány, co od dějin lidstva čeká, právě tak, jako my si říkáme, co čekáme od dalšího roku. Velké body Hospodinových plánů se mu jistě splnily, zatímco s těmi malými je to nepochybně různorodé, protože jejich splnění záleží stejně jako v našich plánech na těch druhých - třeba i na nás.
A tak mi do mého spřádání plánů zaznívají hned dva potěšující tóny: Úspěch či neúspěch mých plánů není v posledku tak podstatný proti Hospodinovým veleúspěchům v jeho plánu spásy světa – a naopak, i můj život je zařazený do dalších plánů, a tak se mohu podílet, třeba nevědomky, na naplňování mnohem odvážnějších plánů, než jsou ty moje.

Mikuláš Vymětal

.

Srpen : K úvaze

Odpočívat dovoleno

Nevím, proč se prázdninám říká „doba dovolených“. Co se nám dovoluje o dovolené? Odpočívat, být víc sami sebou, hodit za hlavu nároky šéfů popř. odpovědnost za podřízené? Nebo pouze nepracovat a nabírat síly k usilovnějším pracovním výkonům po dovolené? Některé firmy už svým zaměstnancům nepřikazují jen celozávodní dovolenou, ale nejraději i to, co je o dovolené dovoleno a co ne.

Já se na to zkusím zeptat Písma. Odpočinek potkáte hned „na počátku“: „Sedmého dne Bůh odpočinul.“ Ono krásné hebrejské šabat znamená doslova „přestat“. Ale není to jen přestávka k tomu, abychom po jejím skončení naskočili „do procesu“ občerstveni a posilněni. Šabat je dar, díky kterému zjišťujeme, „že člověk nežije, aby pracoval, ale pracuje, aby žil.“ (Nico ter Linden) Napadá mne nad tím zjištěním jedna rada: Přijímejme i dovolenou jako dar Stvořitele a Obnovitele našeho lidství. Pak to bude „nezasloužený odpočinek“, ale o to víc se ho smíme chopit jako příležitosti: naplno si uvědomit a prožít, že nejsme v prvé řadě kolečka v soukolí pracovního rytmu, ale Boží stvoření. Přeji vám aspoň trochu úžasu, že ty nejzákladnější věci života nemusíme zajišťovat prací, ale přijímat jako dar. Úžasu, který je umožněn těm, kdo přijali dar odpočívat.

T.Trusina

 

Červen : K úvaze

Má mít církev Diakonii?

Skončilo „Bienále pro Diakonii“, které připravila skupinka nadšenců z dejvického sboru a my máme důvod k radosti a uspokojení: podařilo se shromáždit půl milionu korun na vybudování nového stacionáře ve Stodůlkách. Radost mi včera trochu zkalila otázka, která padla: A má vůbec církev mít Diakonii? Není na státu, aby se postaral o naše handicapované spoluobčany? Není hazardem pouštět se do této činnosti, když není zaručeno, že od státu dostaneme peníze? Neměla by se církev věnovat jen svému poslání zvěstovatelskému? Neumím na všechny tyto otázky odpovědět. Ale zdá se mi: Je dobře, že se stará stát, a je zároveň dobře, že jsou tu neziskové organizace, které se starají také. Myslím, že pro církev je dobře, že má Diakonii, protože jí to připomíná, že víra se projevuje konkrétní službou potřebným lidem. Otázky, zda má mít církev Diakonii či ne, jsem si přestal klást v okamžiku, kdy jsme pro mou maminku s Alzheimerovou chorobou hledali zařízení, v němž by mohla důstojně žít. Nebylo to snadné, našli jsme je v Diakonii ve Dvoře Králové. Tehdy mě napadlo, že toto je vůbec ta nejdůležitější služba, kterou církev může konat. Totéž si uvědomují rodiče, jejichž děti využívají služeb střediska ve Stodůlkách. A tak nemám problém, zda Diakonie ano nebo ne. Spíš mám každý rok problém, abychom získali na činnost střediska a speciální školy ve Stodůlkách dost peněz a abychom poskytovali kvalitní služby.

Petr Hudec

 

Květen : K úvaze

Zakládám si na logickém myšlení a proto mám sklon vytvářet teorie. A mé teorie skutečně krásně fungují, všechno do sebe dokonale zapadá. Jen ouha! Často se mi totiž stane, že na něco zapomenu, většinou na to, co neznám.

LýM

.

Květen : K setkání učitelů nedělních škol

NEMUSÍTE HÁZET FLINTU DO ŽITA,

stačí přijet na seniorátní setkání učitelů nedělních škol! 21.4. jsme se v nevelkém počtu (15) sešli ve sboru ČCE v Dejvicích. Po úvodní pobožnosti libeňského faráře Romana Mazura jsme byli připraveni zachytit všechny finty a fintičky, které nám pomohou nejprve s přípravou a pak i při samotné nedělce i dětem usnadní poznávat Pána a vytvářet společenství v jeho jméně. Tím, který nás vedl a pomáhal nám tvořivě a radostně objevovat pedagogické fígle jak na motivaci, kázeň a rytmus hodiny, byl br. Mgr. Martin Čech, ředitel Ústředí Evangelické akademie. A dostali jsme mnohem víc! Br. Čech nám pomohl vytvořit menší společenství, kde jsme se sdíleli a vzájemně si dodávali podpory! Všem se náramně rozšířila očka i ústa rozkvetla do úsměvu a odcházeli jsme posilněni o vědomosti a radost a s díky na rtech za perfektní organizaci Abigail Hudcové a Daniele Douckové (zvlášť za nezapomenutelný guláš).

P.S. Doufáme, že Abigail Hudcová to s námi nevzdá! Tato poznámka je na místě, protože týden před konáním kurzu byli přihlášeni tři lidé! Zamysleme se nad sebou a nenechme se připravit o jednu z mála možností se setkávat, vzdělávat a spolupracovat!

Máte-li konkrétní potřebu, chtěli-li byste se zaměřit a vzdělat v nějaké určité oblasti, schází vám něco a nenacházíte to jinde, zkuste napsat své náměty na téma semináře Abigail Hudcové.

Eva Klementová ze sboru v Libčicích nad Vltavou

.

Květen : Výňatek z materiálů synodu

Nespočítaným nákladem na stavbu manželství může být:

- když se prostředí původních rodin partnerů od sebe výrazně liší co do úrovně vzdělání, životního stylu, socioekono-mického statutu a náboženské víry,

- když jsou v původních rodinách partnerů neslučitelné modely rodových rolí, např. jeden pochází z rodiny s tradičně patriarchálním nebo matriarchálním rozdělením rolí, kdežto druhý z elitářské dvoukariérové rodiny s výraznými profesními aspiracemi obou rodičů,

- když oba manželé pocházejí ze stejné sourozenecké konstelace, např. jedináček si chce vzít jedináčka, nejstarší bratr nejstarší sestru,

- když bylo manželství rodičů jednoho či obou rozvrácené (již 2. generaci není rozvod společensky odsuzován a ekonomicky neúnosný, proto je dnes "snadnější"),

- když jeden či oba považují své dětství a nebo dospívání za mimořádně strastiplné a nešťastné,

- když u jednoho, př. u obou přetrvávají dlouhodobě konfliktní až nepřátelské vztahy s jedním z rodičů,

- když rozhodujícím motivem k uzavření manželství je přání co nejrychleji "vypadnout z rodného hnízda",

- když jeden či druhý, a nejhůře oba jsou emočně závislí na rodiči (rodičích),

- když určujícím motivem sňatku je nechtěná gravidita (což je dnes méně časté než před 18 lety)

- když si jeden či oba chtějí vzít svou první lásku,

- když jeden či oba usilují vstoupit do manželství bezprostředně po nějakém velkém životním zklamání, zejména po milostné havárii,

- když se má svatba konat bez přítomnosti rodičů a navzdory jejich přetrvávajícímu odporu,

- když nastalo rozhodnutí vzít se (začít spolu bydlet) po známosti, která trvala méně než půl roku, anebo déle než čtyři roky,

- když bude v den svatby ženichovi méně než 20 let nebo nevěstě méně než 18 let,

- když jeden nebo druhý uzavírají svůj první sňatek ve věku od 35 let výše,

- když činí věkový rozdíl mezi partnery 15 a více let,

- když se u jednoho (nebo u obou) projevují výrazně abnormní rysy osobnosti, jako jsou: chorobná žárlivost a vztahovačnost, nezdrženlivá agresivita, drogová závislost, sklon k parazitnímu stylu života aj.

K otázkám manželství - teologický PO

.

Duben : K úvaze

Co je víc?

Mívám problém s délkou vět a s tím, jak se vyjádřit krátce a jasně. Jak ale krátce a jasně vtěsnat do několika vět to, s čím se potýkám celé dlouhé roky? Jak říci, čemu věřím a co pro mě znamená velikonoční zvěst? Jak tuhle darovanou zkušenost víry přenést k těm, co na nic neslyší? Jak se s tím přiblížit k těm, co by třeba slyšet chtěli a nebo ke svým blízkým, k těm, co by to ode mne slyšet měli? A nebo třeba někdy jenom pro mě? Stačí snad tedy jen těch několik slov, že je a bude, je víc než jen bylo a je a nebo bylo nebylo. A také vlastní každodenní otevřený zápas s tím, co se snaží přenést věci z bytí do nebytí. A nebát se přiznat prohru a nebát se nechat pozvednout. Kdo to jen ale vydrží? Tak nevím. Kdo je svatý, hoď kamenem. A přece jen věřím. To má smysl. Vždyť přišel a zemřel a vstal z mrtvých a svým duchem je stále mezi námi. Slyšíš? A já sám vím, že jsem nebyl a s ním jsem a s ním věřím i budu.

J. Kolafa

.

Březen : K úvaze

Rád luštím staré noty. "Nuž Bohu děkujme, ústy i srdci svými...," slyším v hlavě a louskám švabachový text. Je to ona! Píseň, kterou mám moc rád a kterou napsal Paul Gerhardt. Notopis, který přitáhl moji pozornost, je ilustrace článku k 400. výročí narození tohoto berlínského evangelického faráře a básníka. Známá píseň "Jdu klanět se Ti k jeslím sám" má Bachovy noty na Gerhardtova slova. Jeho texty žijí, zhudebněné a do mnohých jazyků přeložené. Ovšem překladem se někdy něco ztratí. Já vím, slabiky musí pasovat na noty, a čeština je těžká řeč. Až budu zase zpívat "Nuž Bohu děkujme,..." budu si připomínat, že v autorově originále to zní: "..., mit Herzen, Mund und Händen". Tedy nejen "ústy i srdci svými", ale taky rukama.

Borek Titěra

.

Únor : K úvaze

V druhé polovině ledna napadl sníh. Děti a lyžaři se konečně dočkali. Silničáři a řidiči jsou opětovně zaskočeni. Jako každoročně jsou připraveni, ale nakonec je to zaskočí. Takže tu zase máme kolaps v dopravě, brodíme se vysokou břečkou. Těch, kdo se o tu sněhovou nadílku měli postarat, je malé procento. My ostatní nemáme vlastní zkušenost, jestli se to dá zvládnout lépe, tak hubujeme.

My křesťané očekáváme druhý příchod Páně. Máme mít v pohotovosti lampy, abychom nedopadli jako bláhové družičky. Modlíme se „Přijď, Pane Ježíši.“. Až skutečně přijde, nezaskočí nás to? Jsme doopravdy připraveni?

Každá paralela kulhá alespoň na jednu nohu. Tyto dvě skutečnosti jsou naprosto nesrovnatelné. Ale přesto mne mrazí při představě, že asi nejsem na příchod Páně připravena o nic víc než ti zmínění silničáři. Možná, že mrazí i vás. Snad je to mražení v zádech k něčemu dobré. Třeba nám ten nepřesný obraz pomůže. Jak vlastně máme být připraveni? Lampy družiček je zase jen obraz. Tak zkusme přemýšlet, každý sám, i společně, i s pomocí Boží.

Zdena Skuhrová

.

Leden : K úvazeZ vánoční hry

Co je to tradice? Na tuto otázku se mi dostalo názorné odpovědi při bohoslužbách na Silvestra.

Letos na Silvestra seděli v první řadě otec a dva synové. Myslím, že jeden chodí do páté a druhý do šesté třídy. Jindy přichází na bohoslužby celá rodina a sedávají jinde. Tuto neděli byla však ženská část rodiny nemocná, takže přišel táta a dva kluci. Bohoslužby se blížily ke konci, celé shromáždění povstalo. Modlili jsme se společně modlitbu Páně, pak přišlo poslání a požehnání. Otevřeli jsme zpěvníky, zazněla předehra, začali jsme zpívat. Podíval jsem se na shromáždění a zahlédl ty tři. Táta nalevo, otevřený zpěvník posunuje do středu a z pravé strany se naklání starší ze synů, aby také dobře viděl na slova písně. Všichni tři zpívají: Tvá, Pane, láska nám sílu dává, je jako číše vody studené... Byl to pěkný pohled a zřetelné podobenství. To je tradice. Otec otevírá zpěvník a zpívá vyznání, které přijal, s nímž se ztotožnil, které jej v životě nese a to všechno klade před oči dětem, které zpívají s ním. A za pár let možná budou synové stát na místě svého táty... Musí to být zážitek. Jako farář jsem byl o to ochuzen. Mockrát jsem si se svými dětmi v kostele takto nezazpíval, protože většinou sedávám jinde.

Petr Hudec