Zpravodaj

poslední aktualizace : 5.10.2010; ZS

Prosinec : Úvaha k 90. výročí ČCE

Žijme svobodně a beze strachu!

(závěr přednášky synodního seniora k 90. výročí ČCE)

Žijme svobodou a žijme beze strachu! Kristus nás osvobodil tak, abychom byli svobodni – např.od touhy po prestiži, od pocitů méněcennosti, od chuti manipulovat, od chuti vládnout pravdou, od chuti za každou cenu se přizpůsobovat, od potřeby hojit si komplexy a nedostatky na účet druhých, od potřeby chránit si vlastní tvář, od choutek jen navenek se zdát a uvnitř nebýt tím, čím se zdáme, od potřeby nasazovat našemu okolí psí hlavu, od chuti mít za každou cenu poslední slovo nebo od chuti zůstat stranou. Jsme osvobozeni k tomu nekalkulovat, nehledat mezery a slabá místa u druhých či v zákonech, neponižovat se ani si nehrát na vševědoucí; jsme vysvobozeni k tomu v Duchu Božím naplňovat alternativní způsob v myšlení, v budování společenství i životního stylu, když mainstream nemůže nabídnou ani dát to, co od něho kdekdo čeká...

Jsme osvobozeni k tomu žít tak, aby vůči nám nezaznělo udivené Boží: Kde jsi? Jsi ještě vůbec? Moje vize není a nemůže být pravou vizí, je to spíše výzva pro nejbližší dobu a roky. Buďme církví, která je vidět, o které se ví díky tomu, že přijala svobodu Boží, z ní žije, protože ví, čeho se chce a bude držet, a co bude odmítat. Když si dokážeme uvědomovat, co jsme od Pána Boha dostali a z čeho žijeme.

Pojďme to, milá církvi, zkusit! Po devatenácti letech zmatečného pobíhání ve svobodě nastal čas jít do toho soustředěně a společně. Posledních devatenáct let ukazuje, že tam, kde národ chtěl obsah pravé svobody najít, té svobody, ve které člověk žije rád, tam většinou našel málo nebo nové pasti a nové léčky. Naše okolí, rozleptané hádkami, podrazy, nedůvěrou, závistí, potřebuje vidět v životě uplatnitelný model skutečné svobody. Uvidí-li ji u křesťanů, rád – i dnes – uvěří, že dílo Kristovo je nosné a záchranné.

Žijme svobodně a beze strachu!

To bude nejpříhodnější projev vděčnosti za dary, kterých se nám od Pána Boha dostalo!

Joel Ruml

Listopad : Úvaha

Rozhovor nebo pouhé potvrzení sebe sama?

Všímám si poslední dobou víc a víc, jak jsme v době komunikační exploze paradoxně téměř neschopni vést skutečný rozhovor. Většinou přesně dopředu víme, s čím přijde ten druhý a nasloucháme mu pouze do té míry, pokud se to, co říká, vejde do sítě naši vlastní zkušenosti, tradice a názorů s bláhovou představou, že si nakonec nejlépe vystačíme sami. Kolik zbytečných napětí vzniká jenom proto, že jsme neschopni chvíli zmlknout s tím svým a naslouchat druhému. "Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu", říká jasnozřivě Jakubova epištola. Stará moudrost, kterou by potřebovali oprášit nejen politici, ale i my ve sborech a staršovstvech. Třeba bychom se pak posunuli i kousek dál za svůj vlastní omezený obzor.

Petr Firbas

Říjen : Úvaha

Otevřenost našich sborů

Budoucí téma seniorátní konference?

Evangelické rody ve sborech se postupně vytrácejí. A lidé, kteří zůstali, jsou rádi mezi sebou, chrání si svoji ´duchovní´ rodinu. Doba přináší nový jev: hledače duchovního života. Někteří nalézají to, co hledají, právě v životě naší církve. Pro sbory je to dar a zároveň zkouška. V misijním jednání s příchozími příliš nevynikáme.

Jsou sbory s mnoha aktivitami. Jsou však sbory, které prošly sekularizací. To je zkouška, ale také dar. Otevírá oči a zřejmě i srdce. Příchozí pak už nejsou jen vetřelci, kteří ohrožují kompaktnost duchovní rodiny. Noví křesťané posílí. A tu se ve sboru najdou jedinci s darem misijního rozhovoru.

Že by byla krize opravdu nutná před obnovou růstu? Doufám, že ne nezbytně.

Možná by bylo dobré vyměnit si na seniorátní konferenci zkušenosti, najít cesty, které vedou k otevřenosti sborů i bez prožitých krizí.

Září : Úvaha 

Zásah výborný, moudrý a nádherný

Sovětský generál Pavel D. Kosenko, který velel sovětské okupaci v ČSSR v srpnu 1968, dodnes vnímá tehdejší invazi jako bratrskou pomoc. Své přesvědčení opírá o tři neprůstřelné argumenty:

"1. Na československé hranici stály západoněmecké a americké vojenské jednotky, ...

2. osobně jsem na Václavském náměstí vytahoval kontrarevoluční zbraně z údajných sanitek, ...

3. 21. srpna po poledni mě československý snajper na Václavském náměstí postřelil a jen zázrakem nepřipravil o život. Tak co mi ještě chcete vykládat?" (Dnes 15.8.2008)

Argumenty jsou dokonale neprůstřelné. Podobně neprůstřelně a přesvědčivě mi znějí i obhajoby ruské invaze do Gruzie. Je jich široká paleta, např. třeba tahle: Imperiálním komplexem posedlí Gruzínci pod vedením amerických tajných služeb (drzý hnusný konfident CIA Saakašvili studoval přece v USA, ne?!) agresivně zaútočili na území, které jim vlastně stejně nemělo nikdy patřit, aby odpoutali světovou pozornost od dění v Čečně... To se ovšem přepočítali. Dorazila bratrská pomoc, tanky opět přišly včas. Jak moudrý běloruský vůdce lidu Lukašenko zpívá: "Zásah výborný, moudrý a nádherný!" Tak chce tu ještě někdo něco někomu vykládat?

Petr Špirko

Červen : K úvaze

Volby a hledání

Staršovstvo v Radotíně připravuje opětovnou volbu farářky. To v seniorátě není nic zvláštního. Každý sbor stojí čas od času před rozhodováním, jak dál. Vždyť jaký bude na sboru farář už zas tak nedůležitá otázka není. A to dokonce ani pro seniorát ... . Ponechme stranou, jak se rozhodlo naše staršovstvo. Jednou nového faráře hledat budeme. Ovšem jak vybrat správného kandidáta? Vždyť jistě víte, jak složité může být hledání nového duchovního. Já nemám recept, a asi ani vy. Samozřejmě, že známe určité mechanismy, jak volbu řídit a podle jakých kritérií vybírat. Jsou i určité danosti, které je nutno respektovat. Zaručí nám ale tohle všechno, abychom se správně „trefili“?

Dále budeme v neděli při mimořádném sborovém shromáždění rozhodovat o další koncepci uspořádání sborových prostor. Další důležité jednání, hledání správného cíle. A dnes ráno, když jsem vstal a pomyslel na to, co všechno mě dnes čeká, říkal jsem si: "jaká bude moje budoucnost? Kdo mi zaručí, že půjdu správně a dojdu dobře?"

Proste a bude Vám dáno, hledejte a naleznete. To Vám i sobě ze srdce přeji!

Jaroslav Kolafa

Květen : K úvaze

Noe – ochránce ohrožených druhů

Do divadla jdeme obvykle jenom tehdy, když dostaneme od dětí nebo od někoho ze sboru lístky. Jinak nad kulturou většinou vítězí práce. Tentokrát jsme dostali vstupenky do divadélka Mirijam ve Strašnicích na představení „Noemovo dítě“ od Erica E. Schmitta. Děj nás zavedl do doby druhé světové války, do Belgie. Začíná intenzivní pronásledování Židů. Mezi obyvatelstvem se najdou mnozí, kteří jim s nasazením svého života pomáhají. Je to i katolický kněz „otec Pemza“. Vede internátní školu pro katolické chlapce na venkově. Tam se mu daří zamíchat mezi katolíky i židovské chlapce. Jednou vtrhne do „Žluté vily“ gestapo zrovna ve chvíli, kdy jsou chlapci ve sprše. Ani bleskurychlé zakrytí klína chlapců velícího důstojníka neznejistí. Ba právě naopak. Vše je mu jasné. Pohled vojáka se setká s přímým, čistým a neohroženým pohledem otce Pemzy. Ten okamžik, kdy se dívají jeden druhému do očí, trvá věčnost. Nakonec velící důstojník sklopí zrak, jako by se před otcem Pemzou uklonil, a řekne: „Vše v pořádku, jdeme.“ „To muselo povzbudit vaši víru v Boha,“ řekne někdo otci Pemzovi večer, kdy již napětí zcela ustoupilo. „Spíš jsem zase začal věřit v člověka. Tuto víru jsem už ztrácel a moc jsem takové povzbuzení potřeboval,“ odpověděl otec Pemza.

Udělejte si čas a jděte do divadélka Mirijam na hry od Erika Emannuela Schmitta. Jde o tři díla: Návštěvník, Oskar a růžová paní a Noemovo dítě. Neodejdete s prázdnou.

Petr Hudec

Duben : K úvaze

Na konventech a pastorálních konferencích občas připomínám, že máme všichni, jak faráři a farářky, tak hlavně starší pamatovat na farářské volno jeden den v týdnu jako náhradu za neděli. Za poslední dobu jsem pondělí několikrát za sebou využila k hlídání naší Ozrenky. Možná jsem to už zapomněla, ale maminky malých ratolestí mi asi potvrdí, že zdravé dvouleté dítě zabere člověku celý den. A najednou se ukázalo, že mi volný den v mé práci chybí.

Musím přiznat, že mě toto zjištění trochu překvapilo a možná i nazlobilo. Jsem v tom sama? Jak to mají ostatní faráři a farářky? Nebo jsem už s blížícím se důchodem tak pomalá? Nebo je chyba někde jinde? Nebo to máte s časem vy všichni ostatní podobně?

Na zpověď u nás moc nedáme, ale určitě by bylo fajn, kdybyste víc chodili na faru a o svém čase se svým farářem, farářkou alespoň jednou za rok promluvili. Takto strávený čas nikdy nebude promarněný.

Lýdie Mamulová

Březen : K úvaze

Trochu zoxidované rodinné stříbro

Březen je měsíc knihy a výročních sborových shromáždění (VSS). A ta jsou jedním z pilířů správy církve založené na demokratických principech. Ano, demokratický charakter naší církve lze oprávněně považovat za jeden z nejvýraz-nějších klenotů z naší pokladnice. Je to unikátní tradice, že každý může povstat, vyjádřit svůj názor, podat návrhy, kývat, odpírat, souhlasit, protestovat, volit... Demokracie je naše rodinné stříbro. A přece se potenciálně tak důstojná věc může zvrtnout. A co se může zvrtnout, zvrtne se. Jednou se z VSS stane jakýsi Hyde Park, kdy na sebe pokřikují blázniví řečníci na bedničkách a nalévají kolemstojícím emoční koktejl, či spíše šedozelený kouřící lektvar agresivní chuti a zápachu. Jindy může VSS připomínat Papinův hrnec půl vteřiny po explozi. Čím je člověk explozi dál, tím lépe. V jiných sborech zase naopak panuje takový zvláštní klid a pořádek jako v putinovském Rusku. Nebo vzpomeňme na nedávný přímý přenos z volby českého prezidenta ve španělském sálu. Některé paralely z jeho průběhu nám musejí připadat jako důvěrně známé. Někdy naše VSS připomínají vařící se vodu pod jezem v době březnového jarního tání. Jeden žasne, co voda vyplaví... Některé citlivější povahy trpí již od února před VSS neurózou. Kdo má slabší nervy a je členem mírně rozkolísaného sboru, možná kradmo pokukuje po katolickém zlatě a vnitřně touží po elitní správě církve shora... Ano, náš stříbrný klenot je poněkud umolousán a zoxidován. A přece stačí tak málo, aby znovu zářil. Každý může maličko přispět k navrácení jeho lesku. Zkusme být letos na sebe hodní a jednejme důstojně, laskavě, věcně a ohleduplně. Vraťme stříbrnému klenotu krásný lesk!

Petr Špirko

Únor : K úvaze

O hrdinech a hrdinství

Ještě nedávno se v jistých mediích objevovalo slovo „hrdina“, „hrdinství“, dokonce „noví hrdinové“ v souvislosti, která toto označení devalvovalo až k profanaci. Přivedlo mne to k otázce, kdo tedy může být označen za hrdinu v pravém slova smyslu. Obrátil jsem se k moudřejším a vybral dva citáty: Thomas Carlyle (1795–1881): „Hrdinové jsou jednotlivci, vynikající nad průměr přímostí, statečností, ušlechtilostí, vroucností. Těmito vlastnostmi strhnou vládu nad svým okolím na sebe, oni dávají dějinám smysl. Hrdina je tedy štěstím lidstva“. Vznešeně řečeno, ale – marná sláva – nám bude přece jen asi bližší K. Čapek: „To, čemu se říká hrdinství, není žádný veliký cit, nějaké nadšení či co; je to jakýsi samozřejmý a skoro slepý mus, takový strašně objektivní stav; pohnutky sem, pohnutky tam, jde se do toho a basta. Ani vůle to není, člověk je tím jako vlečen a raději o tom moc nepřemýšlí (Obyčejný život) “. Tož jak je to? Hrdina jako (sebe)vědomý superman nebo člověk, který provede něco výjimečně statečného prostě proto, že to bylo nutné a v tu chvíli nebylo nikoho, kdo by to udělal?

A vůbec: potřebujeme dnes hrdiny? A co od nich očekáváme? Myslím, že bychom měli očekávat čin, posouvající svět alespoň trochu k lepšímu. A aby za tím činem stál odpovědný a skromný člověk s horoucím srdcem a přímým pohledem.

Petr Kraus

Leden : K úvaze

Když začínám psát novoroční kázání, lítají už většinou silvestrovské rachejtle. Na obloze se rozprskává zelená, červená, oranžová, modrá a fialová - a k tomu nezměrný kravál. Loni mi v tu chvíli přišlo líto, že se znamením kroku do nového roku nestává duha, protože když ta se na obloze rozklene, bývá už kravál pryč. Ohňostroj má v sobě zakódovanou chvilkovost. Ne nadarmo se říká - ohňostroj marností. Duze nelze naplánovat, aby vysvitla k určitému datu. Ač je chvějivější a křehčí než lidské ohňostroje, vzbuzují její barvy a oblouk nesrovnatelně víc nadějí a pocitu klidu a stálosti. Když se na obloze po bouřce rozklene, rozhostí se v srdci těch, kdo ji zahlédnou, upokojení. Podle vypravěče rodopisu nebe a země a člověka, co po té zemi chodí, dostala duha zvláštní úkol: stala se znamením smlouvy, že už nenastane potopa, která smete a potopí všechno živé na tváři země. A tak vám i sobě přeji, abychom směli poznávat, že slovo Bohem dané - které se nám tolikrát jeví chvějivé a křehké a jehož hlas se nám zdá zanikat uprostřed kraválu marností - není ohňostroj marnosti a pomíjivých slibů - ale nese sebou právě pevnost a stálost, která dokáže zatnout tipec všem ničivým přívalům.

Tomáš Trusina