Zpravodaj

poslední aktualizace : 5.10.2010; ZS

úvaha - prosinec 2009

Jen dvakrát trojí je pro křesťanskou církev zcela zásadní: Boží skutky stvoření, vykoupení i posvěcení a víra, láska a naděje nás, Ježíšových vyznavačů, kteří na ně odpovídáme.

Toto rozpoznání klíčových priorit, jak bylo dáno už staré Jednotě bratrské, zůstává jistě v platnosti až dodnes. Když se v těchto týdnech ujímám (společně s dalšími členy nového seniorátního výboru) své funkce, uvědomuji si, že naše práce pro pražské a okolní evangelické sbory bude užitečná jen tehdy, pomůže-li sdílení a šíření křesťanské víry, lásky a naděje.

Hlavními ohnisky života církve budou vždy farní sbory. Křesťanství je přece věcí zcela praktickou, každodenní, každotýdenní. Zde mají sbory konající své bohoslužby a další aktivity nenahraditelné poslání.

Seniorátní výbor však bude chtít se sbory sdílet, koordinovat a posuzovat ty aktivity a činnosti, které mají nebo mohou být vykonávány společně. I na mezisborové úrovni přece mohou platit pokyny jako "každému z nás byla dána milost podle Kristova obdarování" , "jedni druhých břemena neste" nebo "všechno zkoumejte, dobrého se držte..." . Odvedeme dobře svou práci, když podle svých povinností i schopností podpoříme sbory takovým způsobem, aby víra, láska a naděje v nich sdílené co nejhojněji přetékaly do světa, který nás obklopuje.

Roman Mazur

úvaha - listopad 2009

Chvála otázek

Pokud něco známe, pokud o něčem něco málo víme, je to proto, že jsme se ptali. Za vzdělání, poučení a celkový rozhled vděčíme otázkám, které jsme si před tím položili, nebo které se nám samy postavily do cesty. Věda nedělá nic jiného, než že klade otázky a pokouší se o odpověď. Ptát se, tázat se, to patří k člověku neoddělitelně. Neptat se je příznak primitivismu.

I cesta víry je plná otázek. Víra bez otázek a bez hledání odpovědí je vírou zkamenělou a neživotnou. A nebojme se otázek: jako ve vědě, tak i ve víře není otázek „nepřípustných“, „zakázaných“. Na žádnou otázku nesmíme dítěti odpovědět: na to se neptej, to je zakázáno, zvláště tehdy ne, chcemeli se odpovědi vyhnout, protože ji nemáme hned po ruce. Povzbuzující je, že ani na otázky našich dětí ani na otázky našeho neklidného srdce nejsme sami, můžeme se vždy obrátit k církvi, k jejím učitelům a pastýřům, k jejich poučenosti, zkušenosti a trpělivosti.

Jsou nicméně otázky, na které s celou svou učeností a theologií nestačíme. Pak nechť jsou naší útěchou slova ap, Pavla, že naše poznání je jen částečné, ale že jednou poznáme plně.

Sám na sobě a na své cestě za vírou mohu vyznat, jak se v průběhu života mění okruh otázek, i to, s jakou naléhavostí a vnitřní intenzitou je prožíváme. Mohlo by se zdát, že s přibývajícími léty, bude přibývat odpovědí a otázek ubývat. Ono jich však příliš neubývá a občas ještě nějaká přibude. Co se však mění, je přístup k těmto otázkám; díky Pánu nás opustí pocit, že je to div že ne neštěstí, když hned nemáme plnohodnotné, rozum i srdce uspokojující odpovědi. Jsou otázky, které nás přestanou trápit ne proto, že bychom našli dokonalou odpověď, ale proto, že jsme pochopili, že konečnou odpověď smíme a můžeme přenechat Bohu. Až tady, v této osvobozující po-koře před Hospodinem, začíná opravdová moudrost. A za tu prosme.

Petr Kraus

úvaha - říjen 2009

Podobenství v době krize

Jak byste se cítili, kdybychom při modlitbě Páně prosili: „...a promiň nám naše dluhy, jako i my jsme prominuli našim

dlužníkům"? Možná nám to přijde příliš „materialistické“, ale kdoví, zda jsme naopak my své porozumění příliš „nezduchovněli“.

Autor novozákonní „mesiášské etiky“, bohoslovec J. H. Yoder upozorňuje, že Ježíšova slova spjatá s hospodářskou ématikou není vůbec třeba chápat alegoricky, ale že jsou inspirována tehdejší palestinskou realitou. Tak třeba dluh později nemilosrdného dlužníka, který podle Mt 18,24 dlužil tisíce hřiven, mohl vzniknout tak, že neměl na stále vyšší daně, vypisované Herodem Velikým, půjčil si na lichvářský úrok u nějakého tehdejšího Providentu, úroky naskakovaly patřičným tempem, přišel o půdu a nakonec ho prodali do vězení pro dlužníky i s rodinou. Jedinou šancí bylo léto milostivé.

Zkuste číst ty příběhy na pozadí hospodářské krize, a objevíte netušené souvislosti. A možná nám trochu jinak a víc dojde, že jsou to nejen příběhy ze života, ale také příběhy pro život. I pro ten náš.

Tomáš Trusina

úvaha - září 2009

I letos se někteří lidé, i z našich blízkých, nevrátí po prázdninách do kostelních lavic. Možná si řeknete, to je život, nezbývá než se s tím vyrovnat. Je to tak, sama jsem se koncem jednoho dávného léta musela vyrovnávat s bolestí, kterou smrt vyvolává. A přece myslím, že bychom v našich sborech mohli něco hojivého na tuto bolest mít.

Nechci říci, že máme zkoušet nějaké křesťanské utišující prostředky, se kterými budeme obcházet ty, kterých se olest nejvíc týká. Mám na mysli se pokoušet proměňovat atmosféru sborového společenství tak, aby jeden o druhém víc věděl, abychom při nedělním kostelním kafi nemlátili prázdnou slámu, ale "zajížděli na hlubinu". Týká se to jak rozhovorů o kázání, tak hledání pravdivosti v našem životě, vděčnosti a důvěry.

Abych řekla pravdu, právě ta důvěra mi poslední dobou víc a víc v životě sborů schází. Nejde o důvěřivost, se kterou "naletím" dalšímu bezdomovci. Jde mi o vědomou hlubokou důvěru, která se nebojí počítat i se ztrátou, a snad právě proto vytváří prostor pro novou naději.

Lýdie Mamulová

úvaha - prázdniny 2009

DOKONALÝ FARÁŘ

Dokonalý farář káže přesně osmnáct minut. Zavrhuje hřích rozhodně, ale všeobecně, nikoho se necitlivě nedotýká. Hovoří jasným, zřetelným hlasem, aby mu dobře rozuměli i nedoslýchaví v poslední lavici. Mluví dost přístupně pro děti a dost poutavě i pro lidi s vysokoškolským vzděláním. Kázání nečte, ačkoliv je má doslova napsané, nikdy se neopakuje, je vždy pečlivě připraven.

Dokonalý farář pracuje od sedmé ráno do půlnoci, vzorně se stará o rodinu, pomáhá své zaměstnané ženě a dobře vychovává své děti. Je vždy vkusně oblečen, ale neštítí se ani špinavé práce. Podle potřeby koná i práce kostelnické bez reptání. Vůbec je velkorysý a nevyzvedává, co všechno je náplní jeho práce. Je mu dvaatřicet let, ale životních zkušeností má jako zralý padesátník.

Dokonalý farář to umí s mladými lidmi, věnuje se dětem – jednotlivým v diaspoře – ale nejvíce času věnuje starým lidem. Má smysl pro humor, ale každého bere vážně. Vždy se usmívá – je přece kazatelem radostného poselství. Koná týdně minimálně patnáct návštěv a je stále dosažitelný v kanceláři, kde ho může najít každý, kdo ho potřebuje.

Dokonalý farář nepracuje v našem, ale v sousedním sboru...

M. Heryán Kostnické jiskry 1982, č. 3

úvaha - červen 2009

Seniorátní priority

Na synodu se mimo jiné jednalo o prodloužení podpory pro sbor Hořovice. Naše žádost bohužel neprošla. Podařilo se nám pouze uhájit, že Hořovice mohou do 31.3.2010 dočerpat celocírkevní podporu, která trvala 4 roky. Jaká je vlastně filosofie celocírkevní podpory některým sborům? Jde o to, že podporovaný sbor nemusí platit po 4 roky personální fond. To by mělo napomoci revitalizaci sborů, které se ocitly v tíživé situaci. Pravidla podpory jsou jasně daná. Finanční prostředky jsou pro 6 sborů. Sbory mohou být takto podporovány nanejvýš 4 roky. Pak by se měly postavit na vlastní nohy a pokud ne, měly by uvažovat o sloučení s nějakým jiným sborem. A ještě nutno dodat, že poptávka po podpoře převyšuje nabídku.

Je však zřejmé, že 4 roky mnohdy na revitalizaci sboru nestačí. A to je i případ Hořovic. Rozvíjí se tam sborová práce, na biblickou hodinu pro děti začalo chodit přes 10 dětí, ale sbor na personální fond prostě nevybere. Protože celocírkevní podpora skončila, je jen jedno řešení. Totiž je třeba, aby odpovědnost převzal seniorát. Na minulém konventu jsme rozhodli o vytvoření vlastního fondu solidarity do něhož mohou přispívat jak sbory, tak jednotlivci. Z tohoto fondu bude seniorátní výbor pomáhat některým sborům ( s placením PF). Statut fondu i pravidla podpory vytváří Petr Kraus. V současné době budou naši pomoc potřebovat Hořovice a sbor Sedlec – Prčice, který se po 50 letech administrování staví opět na vlastní nohy. Z mnoha stran slyšíme prosby o pomoc. Nemůžeme dát všem, musíme si stanovit priority. Tou naší je seniorátní fond solidarity.

Petr Hudec

úvaha - květen 2009

Malé ohlédnutí

Žijeme v době informačních technologií a prý dokonce v informační společnosti, zkratka IT patří dnes mezi ty nejpoužívanější. Kdo není v médiích, jako kdyby nebyl. A přece se k nám některé informace nedostanou. Co když jsou to právě ty důležité? Před měsícem navštívil Prahu na 23 hodin prezident USA Barack Obama. Vzpomínáte si? Nadšené davy na Hradě. Jako kdyby dnes ještě více platilo „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Někteří z nás si pečlivě přečetli nejen projev, ale i různé komentáře a analýzy. Ale dočetli jste se někde, že Barack Obama se dal v roce 1988 v chicagské „Trinity United Church of Christ“ pokřtít a spolu se svou ženou Michelle, která se ve svém životopise označuje jako „Protestant Christian“, v tomto velkém sboru dvacet let pracovali? Když se dá někdo pokřtít ve 27 letech,

obvykle ví, co dělá.

Daniel Heller

úvaha - duben 2009

Nová verze modlitby Páně

Ekumenická rada se usnesla na nové verzi modlitby Páně. Oproti naší verzi je v ní obměněno jedno zájmeno a jedna předložka. Synodní rada zatím dává opatrně sborům ke zvážení, jak s tím naloží. Pro nás je tato svoboda o to větší výzvou. Malý krok pro člověka, ale velký pro církev?!

Petr Špirko

k úvaze - březen 2009

II. Bienále pro Diakonii

V dejvickém sboru pořádáme setkání diakonie a umělců. Výtěžek bude věnován na diakonické projekty. Na prvním bienále před dvěma roky dřelo 20 dobrovolníků z dejvického sboru. Stovky hodin tvrdé práce, které přinesly nečekané ovoce. Přes sto vystavených a prodaných výtvarných děl, dobrý pocit většiny umělců i návštěvníků, výtěžek z prodeje 700.000 Kč (na vybudování stacionáře v Praze Stodůlkách).

Druhý ročník Bienále pro Diakonii proběhne ve dnech 13. 4. - 25.4. 2009 tentokrát se zahraniční účastí. Přidávají se umělci z Německa a Švédska. Vše o bienále se dočtete na: www.bienaleprodiakonii.cz

Tématem 2. bienále je žalm 139, 11: „I noc kolem mne se stane světlem.“ Líbilo se nám, že je to verš o naději. Tak jako po noci přichází den, tak i v životě, po smutku přichází radost, po temnotě slunce a v síle této naděje přece člověk může projít nocí nezlomen. Až později jsme si uvědomili, že námi zvolený verš má v celém kontextu žalmu 139 oněkud jiný obsah. Je to verš o naději, ale o naději hlubší, než jsme si zprvu mysleli. Ta naděje, o níž zpívá žalmista, je založena v tom, že se Hospodinu člověk nikdy a v ničem neztratí. Neboť pro Hospodina je noc jako den, rovně mu svítí tma i světlo. V tom všem je se mnou, a proto se nebojím zlého. Neztratím se mu.

Petr Hudec

k úvaze - únor 2009

Vetřel se mezi nás podvodník

V lednu jsme se při seniorátní konferenci setkali s tématem otevřenosti a uzavřenosti našich sborů. Vznikl mezi námi zajímavý rozhovor. Jedni měli za to, že jsme otevřeni málo, druzí se domnívali, že jsme otevřeni dostatečně.

Nyní, když z našeho společného účtu zmizelo 10 miliónů, se zdá, že ti druzí měli pravdu. Kdyby byl na místě vedoucího ekonoma byl někdo z „nás“, něco podobného by se nestalo. Možná to je pravda.

Určitě by bylo fajn, kdyby se našel evangelík, který by byl zdatný ekonom a současně byl ochoten pracovat za kromných podmínek. Máme v ČCE takové lidi? Považujeme práci na synodní radě za smysluplnou a potřebnou? To jsou dvě otázky, které spolu úzce souvisejí. Někteří totiž mají dojem, že je škoda těch schopných na obyčejnou práci v církvi. Ale už dost stesků.

Ano, naletěli jsme a naletíme nejspíš znovu, patří to do rejstříku věřícího člověka. Když za mnou přichází bezdomovci a vypráví mi své příběhy, už naletím málokdy, a přece se mi to stává znovu a znovu. Pomáhá mi, že s touto skutečností předem počítám, a pak se podle toho chovám. Třeba, jak mi kdysi dávno poradil jeden bohoslovec: Když chceš dát někomu malý finanční příspěvek, nesmíš mít v peněžence velké bankovky.Lydie Mamulová

k úvaze - leden 2009

NAROZENINY

Českobratrská církev evangelická oslavila již v listopadu své devadesáté narozeniny, které vlastně měla až v prosinci.

Z pohledu jednotlivce je devadesát let velmi dlouhá doba. V dějinách církve Kristovy to ale není mnoho a u Boha je tisíc let jako jeden den (Ž 90,4). Pro mnohé z nás byla narozeninová setkání v pátek v Betlémské kapli, v sobotu u Salvátora a v neděli ve sborech vzácnou příležitostí uvědomit si, co všechno jsme v církvi od Boha i od lidí dostali, kolik živé vody jsme zadarmo načerpali (Zj 21,6), a za co všechno bychom měli být vděčni. Právě ten pocit vděčnosti ve mně přebil všechno ostatní. A tak si říkám: Jaký dárek dám, dáš, dáme, dáte své církvi k narozeninám?

Daniel Heller